Hanebnosti s mou srstí

Jako malinké štěňátko jsem si bláhově myslel, že má být pes zacuchaný, špinavý a smradlavý. Ještě mi ani pořádně nevyrostly chloupky a z tohoto omylu mě vyvedli.

Neustále mě česají, stříhají drápky, vytrhávají chlupy z uší, čistí ospalky, myjí packy (a to jsou ty pražské ulice tak nádherně špinavé, ach jó) a dokonce už mě i jednou koupali, bastardi (nepočítám, když jsem hupnul za páníčkem do vany, to jsem mu šel předvést svého kraula)! Je pravda, že jsem přípomínal spíše prase (možná i to je slabé slovo) než psa a ty šmouhy na gauči taky nebyly zrovna nejmenší, ale stejně, jde o princip, nejsem přeci žádná barbienka (aspoň, že měli šampón pro správné hrubosrsté chlapy)...

Aby toho nebylo málo, zaslechl jsem paničku, jak mi domlouvá trimování. Pohotově jsem zasáhl. Plán byl jasný, povalit ji na zem, popadnout a rozkousat mobil. Kde se stala chyba, netuším, ale panička odešla pouze s oslintanou nohavicí a úsměvem na tváři. Příště budu rafinovanější, jen počkej... ;)